Baterka Miki
O představení
Opuštěné parkoviště kamionů a jeho hlídač Miki. Nešťastně zamilovaný čte vzkazy z pytlů na odpadky… Jak křehké, dojemné…
Příběh muže, který vnímá svět lehce pokřivenou optikou a považuje se za nedoceněného hrdinu, jenž na svá bedra bere odpovědnost za blaho svého okolí. Svérázné vyjadřovací prostředky a neobvyklá zápletka pak jen umocňují divákův zážitek.
"Text je to skvělý – originální. Chvíli vám trvá, než prokouknete, o co jde. Miki vypráví svůj příběh, ale sděluje jen útržky, specifické postřehy a vy si z toho musíte poskládat obrázek sami…" Jakub Špalek
Obsazení
Tvůrčí tým
Recenze
" Hru s příznačným názvem Baterka Miki napsala francouzská autorka Natacha de Pontcharra už před dvaceti lety, svého plnohodnotného uvedení na české scéně se tato inscenace dočkala až nyní v pražském Divadle v Celené. Baterka Miki vám nenabídne plnohodnotné dialogy ani obrazy plné náročných pohybových scén, jednoduše se usadíte v hledišti a zhlédnete neobyčejný příběh hlídače Mikiho, který svůj osud vypráví s grácií sobě vlastní."
Petra Boltíková/ Generace 21
" Petr Lněnička plyne textem, s větami si pohrává, bohatě mění intonace a polohy svého příjemného hlasu. Nehraje Mikiho jako nemocného muže, ale jako normálního člověka, který jen říká a dělá trochu divné věci. Díky tomu je jeho Miki pravdivější. Jednotlivé díly vyprávění spojují herecké akce (obhlídka parkoviště, jízda na kole, sbírání pytlů odpadků,..), které se ale nikdy nesníží k tomu, aby byly popisné. Jen přirozeně doplňují to nejdůležitější – obsah Mikiho slov. (…) Inscenátoři rozprostírají znaky a symboly na scénu ještě předtím, než se mluví o jejich významech (hlavní hrdina dolije psí misku vodou dříve, než o psovi začne vyprávět, barevné odpadkové pytle obrácené jedním rohem vzhůru připomínající trpaslíky jsou na scéně od začátku představení). A tak rekvizity a symboly dokreslují vyprávění, aniž by ho otrocky ilustrovaly."
Kateřina Vlčková / Kulturissimo.cz
" (…) Petr Lněnička ho pojímá velmi civilně, decentně, spíš jako chlapíka trochu jednoduššího než duševně chorého. V podstatě až do závěrečné, vlastně jen tak mimochodem utrousené pointy s kriminálním podtextem s ním můžeme sympatizovat jako s neškodným podivínem, jehož jinakost se krom přísně rutinního způsobu, kterým tráví čas, vyznačuje i zvláštním, ve výsledku velmi poetickým (občas ale až na hranici jisté chtěnosti či křeče) způsobem vyjadřování. (…) Režie Lněničkovi na ponuře temném jevišti pomáhá hrou se světlem – většinou je osvětlen pouze Miki, jednotlivé rekvizity se vylupují ze tmy postupně, třeba i pomocí Mikiho baterky. Nečitelné, ve tmě utopené věci – a takovou je i Mikiho nitro – získávají zkrátka význam až osvětleny (vyprávěním)."
Ester Žantovská / Lidové noviny
Galerie
